KNIHA Benzín už nevoní, ale já to ještě stihnul

Životní kariéru Petra Hošťálka, od koloběžky přes jízdní kolo, motocykl, automobil až k veteránům, pokládá za přirozený vývoj své generace. Vlastnictví jakéhokoliv motorového vozidla pro něj vždycky znamenalo svobodu, tedy přinejmenším pohybu. Když se ho zeptáte, proč jede raději autem než autobusem, nejspíš odpoví, že vlastní autobus zkrátka nemá…

Petr Hošťálek umí strhnout k přečtení, ba hltání vzpomínek nejednoho „blázna“ pro motocykly a automobily, vyznávajících stejnou vášeň jako on. Ba i něco víc. Umí strhnout nejednoho váženého pána, který si vzpomene, jaké to bylo, když o této vášni jako kluk či mladý muž s plnou hlavou snů o jízdě kolem světa snil. Ba i něco víc. Umí strhnout nejednu manželku, partnerku, přítelkyni, ženu, která si uvědomí, že muž vedle ní je stále klukem, který dokáže milovat. Co? No přece všechno, jízdu, svět, život a v neposlední řadě i ji samou.

O Autorovi

Petr Hošťálek *8. 8. 1943
Narozen v Mladé Boleslavi, městě automobilů, takže vztah k motorismu a všemu, co se točí, má nejspíš od tamních sudiček. Půl života žil v Liberci a severní Čechy ho hodně poznamenaly. Pak v létě 1976 přesídlil na jih, do Českých Budějovic, kde ho najdete dodnes.
Po předchozí úspěšné povídkové knížce „Benzín už nevoní, ale já to ještě stihnul“ vám tentokrát nabízí neméně čtivé pokračování „Motorkářův anděl strážný“, které (jak už titul evokuje) je o příbězích napínavějších. Protože anděla strážného ale měl vždycky dost rychlého, všech se šťastným koncem.
Žádnou životní výzvu si nenechal ujít, takže má za sebou nejen nespočetné tisíce kilometrů za řídítky, ale i dlouhé expedice evropsko-asijským kontinentem, a na nejrůznějších motocyklech své sbírky, hlavně těch silných a rychlých, jezdí dodnes.
Jen pár týdnů před vydáním téhle knížky si užíval adrenalin za řídítky závodního bavoráka na dráze autodromu. Má ho od svých devatenácti a říká, že je nádhernou ukázkou techniky, která dokonale funguje nejen dík jednoduché a promyšlené konstrukci, ale i naprosté absenci elektroniky a všech nechtěných dnešních asistentů.
Jak tvrdil už posledně, je starej, teď dokonce o tři roky starší, a lepší to nebude. Pořád má jen tlačítkový telefon, poslouchá jazz a country, a na to, aby si užil rychlou zatáčku, džípíesku nepotřebuje…